Po dlouhých 8 letech se dostávám znovu na Kubu. Při mé poslední návštěvě tohoto ostrova uprostřed Karibiku, jsem si to ale moc neužil. Tehdy jsem prohlásil, že mne Kuba nijak nezklamala, ale ani nepřekvapila. Viděl jsem tehdy vše co jsem vidět měl a chtěl. Nekonečná pole cukrové třtiny a továrny na rum, tabákové manufaktury, salsu a jiné hudební ktreace, archu komunismu, krásné ženy a nádherný starý americký bouráky. Ale na nějaké přeskočení jiskry to nestačilo. Přemýšlím čím to asi je, co způsobilo, že jsem teď z Kuby nadšený. Mohl jsem se změnit já nebo Kuba. Možná obojí. Zcela jistě mám lepší počasí. Hlavně na západě Kuby je po deštích a tabáková pole v oblasti Viňales mají sytější barvy. Asi to je lidmi. Ti jsou samozřejmě stejní i teď, ale já se jim teď asi víc věnuji. S mnohými točím rozhovory. S hudebníky, zemědělci na tabákových polích, řidiči amerických cadilaků, buicků nebo i s prostou ženskou v havanské domácnosti. Nikde na světě jsem se nesetkal s takovou otevřeností, srdečností a pohodou. Někdy si ale zoufám. To když ty bodré lidi nutím, aby hovořili nikoliv ke mně, ale na objektiv kamery. Trpělivě snáší moje připomínky a někteří se jimi dokonce řídí. Včera jsem potkal jednoho dodiho, co cucal u stánku s rýží limonádu. Koupil jsem mu pivo a vysvětlil o čem si s ním chci povídat. Všemu rozuměl a začali jsme točit. Vše udělal na jedničku. Když jsem ale vyměnil objektiv, abych udělal detaily a dotáčky, nerozuměl, proč má říkat vše znovu a pokud možno úplně stejně. Úplně zdřevěněl a nebyla s ním řeč. Nejdřív zapomněl text, pak mi zapomněl podat pivo proti kameře a nakonec zapomněl oboje. Asi na podesáté jsme to dotočily, ale bylo to o nervy.

Seznámit se s hudebníky mi nedá mnoho práce. Muzikanti hrají písničky jejichž hudba pochází z černošských rytmů, které se sem dostali společně s otroky přivážených z Afriky. Ti postupně nahradili vymírající indiány na těžkou práci na plantážích cukrové třtiny. Na Kubě poslouchám hudební styly jako son, salsa, rumba, trova. Když si sednu do hospody, za chvíli někdo přijde, vybalí nástroje a začne hrát. Muzikanti nemají vůbec nic proti rozhovoru na kameru. Někteří spolupracují vzorově. Někdy pro filmování potřebuji, aby mi zahráli stejnou skladbu 2x po sobě. Udělají to s radostí. Podobně to platí pro řidiče starých aut. Byl jsem v muzeu, ale tam mi auta připadly neosobní, bez života, padal na ně prach. Naštěstí je těchto kár na ulicích mnoho. Hledám si monenty, kdy je neruší svou přítomností škaredé moskviče nebo novější žigulíky. Asi nejnaleštěnější auta krouží ve Varaderu. Pamatuji si, že při mé poslední návštěvě jsme nesměli používat tyto staré taxíky, dnes jsou všechna tato auta velkou turistickou atrakcí. Kubánští řidiči jsou na svá auta hrdí a svoje auta neustále opečovávají, leští a opravují. Motory jsou jednoduché, ještě bez elektroniky a tak případné opravy zvládají běžně i na ulici. Rádi vás nechají vyzkoušet si kožená sedadla, otevřou vám kufr a můžete si prohlédnout motor. Auta jsou neuvěřitelně prostorná, vedle řidiče sedí běžně 2 pasažéři a vzadu sedíme i klidně v pěti. Ptám se majitele auta na ceny takových kočárů. Nejsou levná. V horším stavu prý 14000 USD, ale ty nejpěknější stojí i 50000 USD. Uživit takovou nádheru není také jednoduché. Spotřebu mají určitě nad 10 litrů a benzín na Kubě – jako u nás 30 Kč/l. Platy na Kubě jsou ale nesrovnatelně menší (40 USD/ měsíc). Pokud tedy práci máte.

Isabela žije jako svobodná matka v Havaně. Vychovává jediného syna a pracovat chodí nepravidelně do kanceláře firmy na doutníky. Její měsíční příjem je 20 EU. Občas pronajímá ubytování, tak jako mě, tady se tomu říká casa particulares. Takto si přijde na mnohem více, ale musí odvádět obrovské daně. Myslím ale, že to nedělá. Domluvím se s ní na filmování „jak si objednává zásilkovou službu“. Je celkem dobrá herečka a zase je vše velmi bezprostřední. Isabela čeká na balkonu ve 4 patře a vyhlíží obchodníka se zeleninou. Má dobrý instinkt a tak zanedlouho dochází k nákupu. Z balkonu posílá Isabela na špagátu igelitovou tašku s penězi a dole ji plní obchodnice požadovaným zbožím. Vesele na sebe povykují, ona z výšky 4 patra a obchodnice z ulice. Všichni z okolních balkonů zevlují, nemají co na práci, ale účastní se. Já pobíhám mezi ulicí a balkonem a zase vše filmuji a zase vše dělám 2x. Nakonec končím na balkoně udýchaný a Isabel mi sděluje, že mi udělá prima zapečené banány. Ostatně nic jiného k jídlu v této domácnosti nenajdete. Na Kubě si to opravdu užívám. Přál bych vám tu být také. MB