Jun-2014
Cesta do rameny (Madagaskar), anebo něco o taxi browseru
Říkám si, že nevyzkoušet taxi browser – nejpopulárnější lokální dopravu, by bylo jako nepoznat Madagaskar. Je to levná doprava, která jezdí všude – tedy pokud vůbec stroj jede, nemá poruchu nebo nenapršelo a není průjezdná komunikace, anebo už nemáte ani floka.
Z výchozí stanice, se vyjede až se auto zaplní – že existují jízní řády jsou jen falešné pomluvy. Zaplněné auto znamená, že jsme natřískáni až po střechu a střecha je natřískána až kam až dosáhnou špagáty na upevnění šlapacího kola, různých beden , krabic a tašek s dobytkem.
Cestou se nabírají další pasažéři. Tam kde nás ještě včera sedělo 8 (Hyundai mini van) s řidičem, je nás najednou 15. Zajistil jsem si místo na sedadle pro 3, ale za chvíli jsme tu seděli 4. Už teď jsem seděl jednou půlkou na jakési tyči. Tyč nepříjemně tlačila.
Browser stále zastavuje a nabírá další domorodce. Po další kodině nás v autě už sedí 25. Na mém sedadle sedíme už po 5ti a proti nám do uličky se vměstnali další 3. Už tu není k hnutí -nohy se tlačí ze všech stran, pokud se jen kousek pohnu, přijdu natrvalo o zbytek svýho místa. V kabině pro řidiče sedí 4. Řidič nemůže přes haksny pasažérů (rozuměj – nohy) pořádně řadit. Raději se pouští do žvýkaní listů katy – místní měkké drogy. Řídí rychle a docela dobře. Je poznat, že cestu nejede poprvé. Zná i policajty, kteří jej nechávají projíždět za malý úplatek s pozdravným gestem. Na zadních – otevřených dveřích visí obrovská petlice a na ní závozník a další 3 pasažéři.
O hodinu později sedím v jiným taxi browseru, v Peugeotu 407 pick up. Je nás tu 27. Začínám chápat, že jakékoliv předsudky tu neexistují. Cestu si krátím pohledem na ostaní cestující. Přestože se neznáme a vidíme se poprvé, jsme jako staří známí. V autě se všichni smějí, jedí liči, které se zrocvna sklízí nebo žvíkaj katy (listy obsahují amfetamin a mají povzbudivý účinek). Ti, kterým to pohyb v autě dovolí, se snáží kvalitu listů katy posoudit jejím osaháním – prolnutím mezi prsty.
Teď už nesedíme jen vedle sebe, ale někteří na sobě. „Vyfasoval“ jsem snad největší krasavici v autě. Její váha určitě není nad 45 kg a to mi dávalo šanci přežít.
Vše má ale svůj konec. Po hodině jízdy i tato „lehká droga“ přestává tlumit bolest. Naznačuji to dívce, ta se ale jen nádherně usměje a řekne „ mora mora“ – pomalu pomalu.
Muj kamarád říka že správný cestovatel musí splňovat 3 podmínky: musí mít betonový žaludek, ocelový nervy a plechovou prdel. A tak ze zabejčím ještě více a vydržím až do cílové stanice. Plechová prdel je ale „na hadry“.
Ta vskutku úmorná cesta, na kterou jsem se tolik těšil, stála nakonec to za to. Teď, po celodenním odpočinku a koupání v hotelovém bazénu (naprosto nedosažitelný luxus pro domorodce) potkávám krásku na pláži. A tak vznikly tyto záběry.
Zdraví z Rameny Miloš